Vinař a filmový producent Tomáš Vican: Nic není náhoda

Jak vlastně došlo k tomu, že jste si založil vinařství s vlastním jménem?

To bychom museli vzít asi úplně od začátku. Před sedmnácti lety vznikla tady v Brně Vinná Galerie a poté také soutěž Festwine. Tehdy jsem ještě pracoval v nadnárodní firmě a vlastní vinařství byl vždycky můj sen. Manželka pochází z rodiny Adámkových, takže jsem nejdříve majetkově vstoupil do Adámkova vinařství z Višňového na Znojemsku. Tam jsem více přičichnul k výrobě vína a technologiím, také se tam zrodila řada vín Karel Roden. Věděl jsem ale, že pokud bych měl mít někdy vlastní vinařství, tak s pořádnými vinohrady a někde na Pálavě, kterou jsem si zamiloval. Jezdil jsem tudy často, a když jsem ji viděl poprvé, úplně mě okouzlila.

Slyšel jsem, že právě co se týče sklepů a vinohradů, vlastně k jejich získání vedla náhoda...

I když by se to mohlo zdát, já vždycky říkám, že nic není náhoda. Ke sklepům v Bulharech jsem se dostal při výletu na ryby, když jsme se s kamarádem stavili v Bulharech na pohárek. A tehdy jsem se dozvěděl, že je tam volný sklep. No a postupně jsem koupil i dva sousední, původně ne kvůli vlastnímu vinařství, ale prostě jsem si chtěl vybrat souseda, abych tam měl pořád svůj klid, který tam tehdy byl. Takže v průběhu třinácti let jsme nakonec k původnímu jednomu přidali další čtyři sklepy.

A jak jste se dostal k vinohradům a základně na Mušlově?

Ty vlastně souvisí s farmou. Při svých výletech na kole jsem jednou zabloudil až na místo bývalé vojenské střelnice u Mušlova. Nikdy předtím jsem tam nebyl, ani jsem nevěděl, že to existuje. Poptal jsem se tehdy v Mikulově a ukázalo se, že ty prostory jsou na prodej. Tam jsme postupně vybudovali Farmu Pálava, kde dcera Terezka vyrábí sýry, které k vínu patří.
Protože jsem se hodně pohyboval mezi vinaři, když se prodávaly přilehlé vinohrady, oslovili mě s tou nabídkou. Znamenalo to velké investice a zadlužení, ale ty polohy jsou úchvatné. Když se člověk dívá na západ slunce, siluetu Svatého kopečku... Vždycky jsem říkal, že je potřebné alespoň jednou za rok si podat ruku se svým vinařem. Proto jsme tady vybudovali cyklostezku, lidé se u nás mohou zastavit přímo na farmě. Víno je hlavně o emocích a ty emoce si pak člověk může v lahvi vzít s sebou domů a prožít je při jeho pití znovu.

Loni jste v areálu farmy dobudovali Vinařský dvůr a přesunuli tam technologie. V původních sklepech v Bulharech tedy už zůstaly jenom kvevri a výroba bude probíhat na Mušlově?

Vinařský dvůr už byl hotový. Postavili jsme budovu, které říkáme stodola. Stejně jsme mívali na Mušlově stroje a převoz hroznů ve vysokých teplotách do Bulhar nebyl ideální. Teď máme všechno blízko, a prvotní zpracování tak bude probíhat přímo tam. V Bulharech nám tím vznikly dostatečné prostory pro ležácké sklepy na zrání vína v dřevěných sudech.

Jaká část produkce u vás vlastně projde dřevem?

Celkem velká. Bez dřeva děláme jenom muškáty, veltlín, Sauvignon, většinou jeden vlašák, Pálavu a Tramín. U některých odrůd mícháme část nerezu a část ze sudů. Ty máme dubové, akátové i kaštany. V souvislosti s debatami o terroir jsme třeba nedávno pořídili nové sudy ze stromů ze Ždánického lesa. Tak vlastně půjde lokální víno do lokálního dřeva, což termín terroir přesně vystihuje.

Zmínili jsme kvevri, jejichž většinu máte v takzvaném Kvevri house v Bulharech. Jak jste se vůbec do tohoto směru vinaření nadchnul?

Já jdu rád na dřeň, na hranu a kvevri takové přesně je. Je to návrat k absolutním vinařským kořenům, je to unikátní. S kamarády Mojmírem Baroněm a Vlastimilem Nešetřilem jsme se domluvili na výletu do Gruzie. Nebylo to v moc příznivém termínu, na konci srpna, kdy se hodně blížila sklizeň. Když jsem tam tu výrobu viděl, navrhnul jsem, že ty nádoby pořídíme a rovnou do nich ty sklizené hrozny dáme. Říkali mi, že to nejde, ale to slovo mě motivuje tím víc. Už v říjnu jsme vyráběli v nových nádobách z Gruzie v Bulharech víno. Základem je zdravá surovina bez chemie. Nemáme oficiálně bio, protože si chceme sami rozhodovat, jak vinice ošetřovat. Ale jsme v té nejvyšší integrované produkci, k vinicím přistupujeme maximálně šetrně.

Vaše láska k moravským scenériím se vlastně zrcadlí i ve filmech Bobule či seriálu Vinaři, jejichž jste producentem. A z ohlasů, které se ke mně dostaly, musím uznat, že řadu diváků ponoukly k návštěvě jižní Moravy. Jak vlastně vznikl nápad na podobně tematicky zaměřenou tvorbu?

Já jsem se tím nikdy netajil, že přesně to byl ten pravý důvod. Ten film nikdy neměl nějaké velké „oscarové" ambice. Chtěli jsme představit lidem zdejší krajinu, aby sem přijeli a ochutnali místní víno.

Evidentně to zafungovalo. Máte tyto ohlasy i od vinařů?

Na to je dokonce zpracovaná objektivní studie. A sami vinaři si to povětšinou také uvědomují. Samozřejmě tu existují i negativní odezvy, ale člověk se nikdy nezavděčí všem.

Je život vinaře natolik pestrý, aby z něj vzniklo dostatek látky pro tři filmy a ještě seriál?

Určitě. Třeba zápletka filmu 3 Bobule začíná na vinařské soutěži, která má pomoci ústřední dvojici zvednout krachující vinařství. Jde o poslední ročník, který ještě vyráběl otec Klárky, a nikdo neví, jak bude vinařství pokračovat dál. Jsou tam vztahové i finanční problémy, rozhodně to není jen třeskutá komedie. Některé chvíle jsou i hodně vážné.

Když jste zmínil vinařskou soutěž, viděl jsem fotografie, že jste si tu také zahrál.

No já už jsem se objevil i v předchozích dílech. Na konci jedničky jsem hrál bachaře, který zavírá Kryštofa Hádka. Na konci dvojky pro změnu oddávajícího faráře. Tam mě raději museli zabírat z dálky, aby někdo nepřemýšlel nad tím, proč bachař je najednou farářem. Teď jsem vlastně nemusel nic moc hrát, je to mně známá role. Nejdříve jsme chtěli vymyslet soutěži nějaké nové jméno, ale je to zbytečné, když existuje Festwine, a tak jsme tam použili toto. Vlastně původně tak ani film začínat neměl, byly trochu jiné plány, ale kvůli stavu Vaška Postráneckého se to muselo vymyslet jinak. Podobnou čáru přes rozpočet nám udělalo těhotenství Terezy (Ramba, dříve Voříškové ‒ pozn. red.). Bylo to celkem dramatické natáčení.

Vrátíme-li se z filmu do reálu, tady také musíme zmínit soutěže. A sice vaše poslední úspěchy. Vinařství roku a šampion Krále vín. A to za velmi krátkou existenci vinařství. Je vlastně možné ještě stoupat někam dál? Máte ještě nějaké další cíle?

Vinařství roku si hodně vážím, je to velmi komplexní hodnocení, o to je pro nás titul cennější. Každoročně se nám také daří v Americe, kde jsme už se svým „nultým" ročníkem dostali šest medailí pro šest přihlášených vín. Hodně jsme se zaměřovali na ryzlinky, pak jsme dostali šampiona pro Chardonnay na Králi vín, pro Rulandské šedé na Vinařských Litoměřicích a obě tyto odrůdy máme i v Salonu vín. I když nejsme nějací sběratelé ocenění, je dobré se čas od času porovnat. Možná je to troufalé, ale chybí nám třeba ještě šampion Salonu vín...

Na jaké novinky v sortimentu se mohou těšit vaši fanoušci?

Každý rok postupně sázíme další a další vinohrady, takže by měla přibývat vína z panenských sklizní. Některé se trochu opozdí, protože předloni nám 10. května v nově vysazených vinohradech 27 tisíc hlav zmrzlo. Letos budeme mít v nabídce poprvé sylván z krásné trati ze Sedlece. Rybník Nesyt je takový celkem ještě turisticky nepříliš objevený klenot, trať Kotel je kousek nad ním. Chceme udělat dva různé sylvány, jeden lehčí a druhý charakternější, déle na slupkách. Také máme nový Pinot noir a kousek od farmy jsme vysadili veltlín. Toho je vždycky málo, je každý rok brzo vyprodaný. Původní je z trati Za cihelnou a kousek vedle jsme vysázeli nový vinohrad. Původně měl patřit k velké trati Valtická, ale nelíbilo se nám to, tak jsme zažádali o změnu. Jmenuje se podle místního vrchu Kienberg. Každopádně nechceme nikdy opustit kategorii středních vinařství, radikálně se produkce zvyšovat nebude.

S víny mikrovinařství Vican se letos můžete potkat například v březnu v Novém Jičíně (12.), Sokolově (14.) a Táboře (14.), pravidelnou akcí, kde se prezentují jsou Mikulovské sklepy open (4. července).

Zaujal vás rozhovor? Podívejte se na profil Vican rodinného vinařství a hodnocení jeho vín.